Když někoho ztratíš...

...a nemyslim když někdo umře. Ale je to víceméně stejný. Když potkáš člověka co si s nim rozumíš... a pak ho ztratíš... když ztratíš přítele, někoho na kom ti záleží... když se musíš rozloučit, bez ohledu na to jestli se ti to líbí nebo ne... když se pohádáš a není čas to napravit... když se stěhuješ... když měníš školu... kdykoli když musíš říct "bye".....
...to bolí. A pak se ptáš jakto že musíš žít (a vycházet) s lidma co nemáš rád/a, v jednom domě, v jedný škole, v jednom městě, v jednom světě. V přítonosti lidí co z tebe nedělají šťastýho člověka. A řekla bych, že každej z nás má ve svym srdci místo zaručený pro lidi co nás dělají šťastnýma, na který se těšíme nebo na který rádi vzpomínáme, lidi v jejichž přítonosti se cejtíme dobře. Říkej si co chceš, ale pokud se mnou nesouhlasíš, lžeš sám (sama) sobě. Každej má takový lidi. A pak se ptáš proč je celej svět obrácenej vzhůru nohama, proč nemůžeš bejt s lidma se kterejma ti je dobře, dělat věci který ti dělaj radost a užít si život. Proč musíš žít podle pravidel který pro tebe připravili jiný lidi... Proč nemůžeš bejt prostě happy. Já vim proč ne. Nejsem hloupá. Vim že to nejde. Vim že tohle zní super naivně, ale to je prostě jak se v tuhle chvíli cejtim.