Kam sme se za ta léta dostali.

Tuhle jsem jednou projížděla fotky na facebooku u některých vybraných lidí... lidí se kterými jsem se znala kdysi dávno... například lidí ze základky a tak. Viděla jsem mnohé, četla jsem mnohé komentáře (zejména lidí na těch fotkách a jejich přátel) a pak jsem o tom přemýšlela. Vzpomínala jsem, jak jsme byli v té třetí nebo kolikáté třídě ta banda malých dětí, co se občas chovali stydlivě, občas byli jako z divokých vajec, ale pořád byly to jen děti (bez ohledu na to jestli se jim to líbilo nebo ne). Všichni stejná výška, krátký rozvrh a žádné starosti. A pak jsem tak nějak přirozeně začala přemýšlet o tom, jak jsme všichni začínali stejně, a jak jsme každý skončili úplně jinde...a to jsme teprve na střední. Jak jsem ráda kde jsem, ale zároveň ta závist ostatním... ten pocit že nejsem jako většina puberťáků, moje extravagantní plány, názory, a tak všechno... což ze mě dělá podivína a outsidera... Někteří řeší až moc. Musíte vypadat dobře, oblékat se dobře, chovat se podle určitých pravidel, chodit "pařit" s určitými lidmi na určitá místa... jinak víceméně nemáte šanci. Šanci najít si přátele, šanci nebýt pomlouván, šanci najít si kluka/holku. Když jste jiní než ostatní (a nikoho nezajímá jestli to je vaše vina nebo ne), jste outsideři. Toto nejsou stížnosti, jen si tak pro sebe hloubám...
Taky se teď na lidi dívám jinak. Na všechny. Na ty co znám a především na lidi co nově potkávám. Dřív jsem koukla na to jak člověk vypadá, udělala jsem si názor, a pak jsem ho měnila podle toho jak se ten člověk choval. Teď sleduju jak se člověk chová a na vzhled neberu názor. Pro některé z vás to možná znít neskutečně, ale je to tak. No kidding. Změnilo se toho dost, o mně... Ale o to nejde.
Pardon, sem se zase jednou cejtila jako že se musim vykecat... tak pardon pokud jste to četli a čekali jste velký myšlenky... jen tak povídám co si zrovna myslim. Jdu koukat na Nany911. Mějte se.