Weeky

Dlouho jsem vám nepsala a dlouho jsem ani nefotila week, takže jste se žádným způsobem nemohli dozvědět, co dělám, jak žiju atd. Hlavní důvod, proč jsem nefotila weeky, je následující: Ve škole fotit moc nejde, to bych musela být do toho nějak extra zapálená, a to musím říct, že nejsem. A proč? Protože mě WoL spíš odrazuje poslední dobou. Jestli někde doopravdy dobře funguje zákon schválnosti, tak je to právě na stránkách Week of Life. Uděláte týden, co se vám nepovede, a tadááá všichni ho vidí, komentují atd. A pak uděláte týden, se kterým si dáte fakt práci a těšíte se na reakce lidí, co se nestane? Objeví se něco jako "pod reklamou" na úvodní stránce, což je nejhorší start pro váš week. Potom tam zůstane maximálně půl dne a je fuč. Nikdo si ho nevšimne, nikdo nekomentuje, nikdo nehodnotí. Zklamání.

Proto jsem poslední dobou moc - nebo spíš vůbec - nefotila. Teď, co nám začalo volno, jsem to ale zkusila a udělala jsem tři weeky. Snad se vám budou líbit.

Tady najdete první z nich. Je z toho týdne, kdy bylo strašlivé vedro. Druhý najdete tady. Je to týden zejména pracovní a deštivý. A tady je ten třetí, týden, kdy jsem byla převážně sama doma a taky chodila dost do práce. 

Budu se snažit fotit i dál, snad mi to vydrží co nejdéle. Další dobrou zprávou je, že teď fotí week i můj drahouš Péťáček, je zrovna v jižních Čechách na kole, takže se máte na co těšit :) a poslední dobrá zpráva, která ale není moc jistá, je, že i moje ségruše Majduše to zkusí a nějaký ten week nafotí. Přemlouvám ji už pěkně dlouho a teď jsem to zkusila s příšlibem "odměny", snad ji to namotivuje a ukáže taky něco z toho, jak žije a co dělá. Takže vy i já se máme na co těšit.

Teď se mějte báječně :) a ahoj

Heleďte, všichni ste se pomátli! Podle grafíku, kterej mi tu ukazuje návštěvnost a kterej denně sleduju, ste se prostě rozhodli sem najednou všichni chodit, i když jsem už asi 2 měsíce nic nenapsala. Připadám si o to bídnější! Nemám čas vám psát, mám zkouškový, mám práci, a tak všecko :D a předtim nevim proč jsem nepsala, možná nebylo o čem. Vydržte ještě tak 2 tejdny a napíšu, už mám i nápady, jen teď opravdu není čas. Je mi to líto. Vždycky vám slíbim, že už budu psát a pak nic. Chtěla jsem vám tu aspoň dát obrázek srdíčka, jakože vás mám ráda a fakt že jo vám to zkusim vynahradit, hned jak bude chvilka, ale na googlu jsou všechny srdíčka šeredný a vzhledem k tomu, že za čtvrt hodiny jdu do práce, vám žádný srdíčko nakreslit nemůžu. Takže... díky že sem chodíte, mějte se mnou trpělivost a ahoj! :)

Fler.cz

"...aneb jak jsem se zamilovala," dalo by se říct. Fler vám asi nemusím představovat. Narazila jsem na něj úplně náhodou a když jsem o něm samým nadšením chtěla říct všem svým známým, zjistila jsem, že jsem asi poslední a jediná, kdo ho ještě neznal. Pro ostatní to není nic nového.

Ale i tak, smím-li, něco málo vám tu o něm napíšu. Fler.cz je stránka, na které lidé prodávají věci, co sami doma vyrábí. Je to úplně jiný svět. Už je to asi měsíc, co jsem ho objevila, ale pořád si připadám jako Alenka v říši divů, proklikávám se úžasnými nápady, kreativně zavedenými obchůdky a nestíhám to všecko pořádně obdivovat, kolik lidské šikovnosti, píle a trpělivosti se vejde do jednoho koutku internetu. 

Na fleru se nesmí prodávat nic, co sami nevyrobíte (např. přeprodávat věci, co už nepotřebujete, jako třeba na aukru). I přesto tam ale najdete úplně všecko od módy, kožených tašek, šperků, nádobí, keramiky, drobností do bytu, hraček a dalších, až po kosmetiku a mýdla či nábytek. 

Pokud máte jen chvilku času, určitě stojí za to se tam podívat. Najdete tam spoustu inspirace, spoustu nápadů, spoustu věcí, co potřebujete a musíte si je koupit - alespoň já už jich mám dobrý seznam - popřípadě i nápady, co komu pořídit jako dárek. A možná, když se necháte, vás to popošťouchne i k tomu sami zkusit něco vyrobit.

Brejle

...aneb co se mi nestalo. Většina z vás tuhle skvělou historku už slyšela, ale ti ostatní by o ni neměli být ochuzeni, takže vám ji stejně napíšu. Asi před třemi týdny v pátek, když byl můj Petřík v Liberci, takže jsem tu byla sama, jsem měla jít odpoledne do práce. Byla jsem ale unavená, tak jsem si před tím ještě na hodinku nebo dvě schrupla. Měla jsem nastavený budík tak akorát, abych se oblékla a rovnou šla. Ale když už jsem byla oblečená a připravená vzít brýle a jít, zjistila jsem, že nevím, kde jsou. Doopravdy už byl nejvyšší čas vyběhnout z domu a chytit nejbližší tramvaj, ale brýle nikde. Prohledala jsem všechna místa, která mě v tu chvíli napadla, ale k ničemu to nebylo. Ve všem zoufalství jsem už nevěděla, co mám dělat, a tak jsem jela do práce. Pozdě, samozřejmě. 

V práci jsem sice neviděla, takže mi to moc nešlo, ale nějak jsem tu strašlivou směnu přežila a už jsem se nemohla dočkat, až dorazím domů, najdu brýle a všecko bude konečně v pořádku. Omyl, vážení. Pokračovala jsem do noci ve hledání, marně. Naštěstí jsem měla sobotu volnou. Celý den jsem jen uklízela a hledala úplně všude, i na naprosto směšných a nereálných místech, co kdyby tam náhodou ty moje okuláry byly. Nic. V neděli jsem měla zapsané dvě sedmihodinové směny za sebou. To bych ve své polosleposti nezvládla. Našla jsem na druhou půlku za sebe náhradu. Dokonce i z první poloviny nedělní směny mě pustili o 3 hodiny dřív, prý ať jim tam nebrejlím. Místo 14 hodin jsem odpracovala 4, což se sice znatelně podepíše na mé výplatě, ale to je teď vedlejší.
Nemohla jsem se dočkat, až odpoledne konečně dorazí můj chlap a vnese do záležitosti svěží pohled, pomůže mi hledat a společnými silami snad ty zatracené brýle najdeme.

Nenašli jsme. V pondělí jsme šli koupit nové.

Jsem si jistá, že naposled, co jsem je měla v ruce, bylo, když jsem si převlékala tričko před tím pátečním odpoledním šlofíkem. Stála jsem u svého stolu. Musela jsem je tam někde položit.

Zmizely. Už je to skoro měsíc, a pořád jsme je nenašli. Záhada zůstává nevyřešena. Naštěstí už aspoň vidím.

Moje nové brýle vypadají takhle. To abyste se kdyžtak nelekli. A jestli najdete ty staré... vlastně nic. Ty už asi stejně nikdo nenajde.

Pardon

Ahoj, věrní čtenáři, kteří podle statistik stále doufáte a chodíte na můj blog, kdybych náhodou něco napsala. Jsem opravdová bídnice, nevím, proč na vás tak kašlu. Pravda je, že vím o čem psát, dokonce mám nápady na několik různých článků, ale nějak se mi prostě nechtělo, nemohla jsem se donutit k tomu sednout a napsat je sem.
Takže se vám strašně moc omlouvám, díky, že jste to se mnou ještě nevzdali a čestné skautské, slibuju, že vám sem psát budu. Jop?
Tak se mějte a přijďte zas, v nejbližších pár dnech, protože bude článečík :) ahoj