LŠDF 2011

Pravidelným čtenářům mého blogu jistě tato zkratka už něco říká. Zalovte v paměti nebo v archivu blogu a zjistíte, že se jedná o Letní Školu Digitální Fotografie, ze které jsem loni byla absolutně na větvi a letos jsem nemohla jinak, než tam jet znova. Tentokrát se v období od 31. července do 6. srpna kurz konal v Kašperských Horách v Domě Fotografů, což je mimochodem přinejmenším malebné místo na strávení kousku prázdnin.

Stejně jako loni i letos byla parta fotografů naprosto super (ačkoliv jsem se na začátku bála, protože asi 17členná skupina s pouze 4 kluky mi přišlo jako nepříjemná převaha), takže jsme si užili spoustu zábavy. Většina loňského osazenstva sice letos nejela, pár nás ale zbylo a přidali se i suproví nováčci. Všeho všudy to nakonec byla prostě senzační banda lidí, se kterou jsme se, jak jsme říkali, naladili na stejnou vlnu a pak jsme se smáli i úplným ptákovinám.

Ani nám nevadilo, že je nás sedm na pokoji, ani že na jídlo musíme chodit úplně jinam, ani že není wifinka, takže jsme neustále řešili nedostatek kabelů... na konci jsme se shodli, že právě teď nastala ta doba, kdy by ten kurz měl začít, nikoliv končit. Týden je prostě málo.

Na rozdíl od loňského roku jsem si letos nechala doma sešítek na zapisování hlášek, tak vám jich moc nepřipomenu, protože jich moc nemám. Ale tak aspoň něco:

A: "To řek nějakej Siddhártha Gautama."

K: "To je Buddha ne?"

A: "nene... počkej.... zakladatel buddhismu... jo aha" :D

H: "Jsem ožralej nebo to tam fakt nepasuje?"

několik lidí najednou: "Jseš ožralej."

"Můžem si dopít ten džus?"

Pan Šusta: "A máte k tomu aspoň vodku?"

"Milá dámo, byla byste tak laskava a poodstoupila kousek do prdele?"

"Stojí mu jako monopod." (s tím související byla taky debata o tom, jak by se 3 nohy stativu daly použít na 3 holky najednou... to tom se ale radši rozepisovat nebudu) :D

Taky měly docela úspěch moje běžné, pro účastníky kurzu však doposud neznámé výroky jako "whatever major loser", "čůrárna" (wc), "polovertikální poloha" (sedět) nebo třeba "džejkyho džejka" (žvejka).

Jinak celý týden se odehrával na vlnách převážně písně chiwawa, dále několika písniček od Miky, Divokýho Billa, Pendulum nebo Adele a pak spousta takových, které jsem doposud neznala, např.

Nejvíce srandy jsme si užili při hře Aktivity, kterou každý jistě dobře zná a se kterou jsme strávili asi 2 noci. Nasmála jsem se, jako už dlouho ne. Stejně tak při jídle, kdy na otázku "co si dáte k pití" byla jasná odpověď  "hmmmmm...".

V úterý jsme absolvovali velmi dobrodružný výlet za focením řeky Vydry. Dobrodružný z něj dělala především cesta autobusem, která byla poněkud o život, neboť takhle plným autobusem jsem snad nikdy nejela. Něco jako osobní prostor znělo v tu chvíli jako nejabsurdnější vtip a na několika zastávkách (na kterých se do tak plného autobusu stále cpali další a další lidé) jsme málem někteří zůstali. A Vydra sama o sobě byla o hubu... nebo spíš o foťák, snad každý si vzpomene alespoň na jednu situaci, kdy nezbývalo mnoho a letěl do vody. Ono to klouzavé kamení žádné velké bezpečí nepředstavuje, pokud se nechcete koupat, což my jsme nechtěli. 

Další den se konal výlet na Kašperk, kde se cestou část naší skupiny ztratila a zkrátila si cestu asi o hodinu a o několik kilometrů. Zase ale neviděli bunkr a chybí na několika skupinových fotkách, což je jejich smůla.

Jeden den se také konala soutěž Šumavský Fotomaraton, nebo spíš taková testovací část tohoto fotomaratonu. Úkolem bylo za časový interval asi 3 hodiny odevzdat 7 fotek na předem daná témata. Dostali jsme témata, zděsili jsme se, 2 a půl hodiny jsme běhali po Kašperkách a sháněli fotky a půl hodiny jsme se hromadně snažili rozchodit notesy, abychom mohli fotografie včas odevzdat. Konalo se i několik dalších menších soutěží, třeba celotýdenní soutěž o to, kdo vyfotí nejlépe Dům Fotogarafů, nebo o nejlepší fotku hradu Kašperk. 

Každý večer se pochopitelně odehrávala debata nad odevzdanými fotografiemi a nevzpomínám si, že bychom jedinkrát šli spát před půlnocí (minimálně někteří, že, děvčata...) :D

Přiučili jsme se toho hodně, vyzkoušeli si fotografování v ateliéru nebo třeba s úžasným objektivem Lensbaby, na který mám zálusk už nějaký ten pátek. Pochopitelně splnil veškeré mé očekávání - je naprosto úžasný. 

Fotky z LŠDF samozřejmě hodím na Rajče, jakmile je trochu protřídím, počítejte s tím tak zítra. A něco taky půjde na devianta, ale vzhledem k tomu, jak mi tady jde net, to půjde asi pomalu. 

Nemyslete si, že jsem vám řekla všecko... ale některé zážitky asi nemá smysl popisovat. Jako když jsme s Aničkou rozhodně NEšly kupovat jídlo. :D To ne, všecho moc škodí, i moc vyprávění. Každopádně doufám, že se za rok zase sejdeme a hlavně že se sejdeme i někdy dřív :) protože se mi nechce čekat rok kvůli jednomu týdnu s touhle super bandou :) No, tak se mějte fajn, a foťte :) bré světlo :P

O ničem

Je to právě dneska, co se prázdniny hrozivě přehouply do druhé půle. Co jste dělali? Co máte ještě v plánu? Já jsem teď na další Letní škole digitální fotografie, rozhodně potom čekejte článek, jaké to tu bylo, co jsem se přiučila a tak vůbec :) Červenec utekl jako voda, ani nevím, co jsem dělala. První týden koukala na filmy, pak pracovala a poslední týden jsem byla u táty, babičky a pak jsem měla jeden den s Májou, jeden den polopracovní a jeden takový rekreační, kdy jsem vlastně koukala na jeden film a pak jsem šla do kina na druhý. Takže když přimhouřím hodně obě oči a ještě zatnu zuby, myslím, že můžu říct, že se nic moc nestalo. Na školu nemyslím, horší je, že mě ve snu pronásleduje. :D několikrát do týdne se mi zdá o prvním září, o školní buzeraci, o tom, jak možná všechno není tak hrozné, ale tím, že to všichni tak řeší a dramatizují (že ano paní třídní), je to nakonec stejně peklo. Prokletí.

Jinak pokud sledujete Facebook, stejně vám asi žádná větší událost z mého života nemohla uniknout, tak se tu nebudu nijak moc rozkecávat. A co bych vám ještě řekla? Už mě nic nenapadá. Tak já vám napíšu, až přijedu domů :) tak se těšte, užívejte volna, co to jde, a mějte se :)

Filmové tipy č. 2

Stejně jako jsem vám již o těchto prázdninách jednou psala o filmech, na které se můžete kouknout za dlouhých deštivých večerů letošního léta, udělám to znovu. Tentokrát pro vás mám filmové tipy jen dva, ale za to jsou to filmy, které se mi vážně moc líbily a které, ač mohou být dělané trochu na efekt, vás sem tam donutí se zamyslet.

Prvním z nich je Pokojný Bojovník, příběh teoreticky šťastného chlapce, který ale není šťastný na 100%. Je to gymnasta snažící se uspět v jisté soutěži. Ale několik měsíců před tím se najednou zraní a jak říkají doktoři, není jisté, jestli bude vůbec ještě schopen chodit. Pokračování v gymnastice nepřipadá v úvahu. Jeho život najednou nemá smysl. Trailer je tady.

Druhým filmem je možná známější Karate Kid. Malý chlapec se s matkou přestěhuje z Ameriky do Číny, kde mají sice v plánu pokračovat v normálním životě, jeho ale začnou ve škole šikanovat. Proto je odhodlaný naučit se kung-fu, aby se svým spolužákům vyrovnal. Jakmile ale přijde do tělocvičny, je obviněn z útoku na nějakého chlapce a vyzván k souboji.

Vybrala jsem právě tyto dva filmy, protože jsou si něčím podobné. Dva kluci, ačkoliv s věkovým rozdílem asi deset let, snažící se o jistý sportovní výkon. Oba ve svém snažení narazí na učitele - ať skutečného, nebo jen v jejich hlavě - který jim říká, co mají dělat. A právě díky těmto učitelům pochopí, že mají ve skutečnosti mnohem více možností a schopností, než doposud tušili, a že jen stačilo podívat se na svět jinýma očima, přerovnat si psychiku. A myslím, že kdybychom každý měli někoho takového, kdo by nás donutil soustředit se, uklidnit svoje ego a žít tady a teď, celá lidská rasa by teď byla úplně jinde. Nebo aspoň já, já bych někoho takového potřebovala, kdo by mi řekl, co je správné. Protože až příliš často nevím, jak na věci reagovat, co si o nich myslet a co se sebou dělat.

Každopádně, abych se tu zbytečně nerozkecávala, tyhle dva filmy doporučuji. =]

Pýcha a Předsudek

Tak jsem přečetla tuto knihu od Jane Austen a musím říct, že mě přinejmenším překvapila. Rozhodně jsem nečekala, že se do příběhu natolik zažeru, že mě bude tolik bavit a že mi na konci udělá takovou radost :D vždycky totiž, když něco čtu, doufám, že to nějak dopadne, ačkoliv to nevypadá jako pravděpodobný závěr. A ve většině příběhů to podle očekávání nedopadne, protože život se tak prostě nechová. A nebo tak dopadne, ale stane se to takovým způsobem, že už z toho člověk ani nemá radost. Ale tady, tady moje srdéčko plesalo posledních 100 stran, protože všechno šlo podle mých představ, ale pořád jsem ještě neměla jistotu, že to dobře dopadne :D Abych tak shrnula svoje rozplývání nad tímto dílem, stačí prostě říct, že mám pocit, že to bylo napsané pro mě - nebo pro člověka jako jsem já. A ačkoliv moc historickou literaturu nemusím, protože mi jsou veškerá tehdejší pravidla společnosti poněkud proti srsti, tady mi to nevadilo. Už se těším, až zase bude otevřená knihovna, abych si mohla od Jane Austen půjčit něco dalšího, třeba Rozum a Cit =)

O ději se rozepisovat nebudu a asi ani o ničem jiném. Vlastně jsem se jen chtěla podělit o radost z přečtení této knížky :D

Literární sloh: Svět podle Garpa

John Irving, známý americký spisovatel a scénárista, se narodil 2. března 1942 v Exeteru, USA. Mezi jeho nejznámější knihy patří například román Svět podle Garpa, Pravidla moštárny nebo Hotel New Hampshire. John Irving je také držitelem Oscara za scénář k filmu Pravidla moštárny.

Svět podle Garpa je příběh vyprávějící o životě spisovatele a zápasníka T. S. Garpa. Kniha začíná krátkým úvodem o životě a životním postoji Garpovy matky Jenny Fieldsové. Jenny, dcera bohatých výrobců pracovní obuvi, je zdravotní sestrou s odporem k mužům a jejich chlípnosti. Svému zaměstnání se věnuje se vší péčí a nejraději pracuje s malými dětmi. Také začne chtít být matkou. Z oddělení matek a dětí je však odvolána, když tam začne šířit své feministické názory. Jelikož se jedná o dobrou zdravotní sestru, přesunou ji na jednotku intenzivní péče. Tam Jenny dělí svoje pacienty do čtyř kategorií podle typu jejich zranění: Povrchoví, Vnitřní orgány, Absentující a Ztracenci. Ztracencem je podle Jenny také seržant technik Garp. Za války byl sestřelen a jeho zranění a především poškození mozku jsou nenapravitelná. Seržant technik Garp, který je pro Jenny ideálním partnerem, neboť do budoucna nepředstavuje žádné závazky, se stává těsně před svou smrtí Garpovým otcem.

Těhotná Jenny je nucena opustit svoje stávající zaměstnání. Přijímá proto práci ošetřující sestry ve Steeringské škole, tehdy ještě přístupné pouze chlapcům. Malý Garp tedy vyrůstá v areálu školy a hraje si s dětmi Percyovými, zatímco jeho matka pracuje, čte a chodí na přednášky, aby synovi mohla později poradit, které kurzy si vybrat a které ne.

Garpovi se v období dětství a dospívání stane spousta v podstatě téměř nepodstatných malých dobrodružství. V pěti letech uvízne na střeše, když chce chytat holuby. Trop, pes rodiny Percyů, mu prokousne ucho. Garp mu to o několik let později vrátí. Cushie Percyová uvede Garpa do světa dospělých „u kanónů“, zatímco Pú Percyová (Brainbridge) si vytvoří vůči Garpovi nenávist, jež se mu později stane osudnou.

Garp se také ve svých školních letech věnuje zápasení, kde v tělocvičně poprvé potkává Helenu Holmovou, dceru trenéra a svou budoucí ženu. Helena se Garpovi svěří, že by se raději vdala za spisovatele než za zápasníka, a právě tehdy se Garp rozhodne stát se spisovatelem. Helena však na steeringu studovat nemůže, neboť je dívka, a tak se moc nevídají.

Po dostudování střední školy se Garp a Jenny vydávají do Evropy. Rozhodnou se nějakou dobu žít ve Vídni, kde oba chtějí psát knihy. Zatímco Jenny napíše svůj vlastní životopis Sexuálně podezřelá, Garp se zmůže jen na dopisy Heleně a jednu povídku - Penzión Grillparzer. Mnoho času naopak tráví poznáváním prostitutek po celé Vídni a jakýmsi pseudopřátelstvím se třemi z nich.

Po návratu zpět do USA se Jenny díky nakladateli Johnu Wolfovi stává slavnou, a tak do Garpova života vstupují spousty feministek, stoupenkyň Ellen Jamesové (ženy s dobrovolně vyříznutým jazykem) a také Roberta, Garpova budoucí nejlepší přítelkyně.

Ve stejné době se Garp spolu s Helenou vezmou a začnou žít společným životem, který je všehovšudy šťastný, kromě několika menších aférek, většinou z Garpovy strany. Za jednu z nich by se dalo považovat přátelství s manželi Fletcherovými. Zásadním milníkem v životě T. S. Garpa a celé jeho rodiny je pak Helenin vztah s jejím studentem Michaelem Miltonem, který Garpa pobouří a zraní a nakonec dokonce způsobí smrt jejich mladšího, pětiletého syna Walta. Při této nehodě také přijde jejich starší syn, Duncan, o levé oko. Celá rodina potom stráví několik měsíců v Dog's Head Harbor u Jenny, která v bývalém sídle svých rodičů zbudovala domov pro opuštěné a týrané ženy. Tam je o ně dobře postaráno, až se pomalu vše vrátí do starých kolejí.

Helena touží po dalším dítěti skoro stejně, jako touží po tom, aby Garp začal zase psát. Do té doby vydal již jeden nebo dva méně úspěšné romány, ale po Waltově smrti trpí jakousi spisovatelskou krizí, neboť má pocit, že ho stále pronásleduje Spodní výr, symbol nebezpečí, a že mu smrt neustále šlape na paty.

Po několika měsících rekonvalescence se však Garp přecejen pouští do dalšího románu, který nazve Svět podle Bensenhavera. Ačkoliv se první kapitola Johnu Wolfovi vůbec nezdá, dá knihu na test přečíst své uklízečce. Ve výsledku je to právě její cenný názor, který z knihy udělá trhák. V době vydání ale podle Johna Wolfa musí všichni Garpovi ze země, neboť kniha je velice kontroverzní. V té době je již na světě malá Jenny, třetí dítě Garpa a Heleny.

Po několika měsících ve Vídni jsou nuceni se vrátit nazpět, neboť je Jenny Fieldsová během projevu postřelena nějakým radikálním antifeministou. Na jejím pohřbu, který je ovšem považován za feministický (a tedy pouze pro ženy), je T. S. Garp identifikován Pú Percyovou a následně jen tak tak unikne s pomocí zdravotní sestry, neurčitým symbolem bezpečí v Garpově životě. V letadle cestou domů poznává Ellen Jamesovou a dozvídá se, jak nesouhlasí s ostatními ženami, které si nechaly jazyk vyříznout dobrovolně. Sama by prý dala cokoliv, jen aby mohla mluvit.

A tak se Ellen Jamesová stává dalším členem Garpovy rodiny. Pomáhá Heleně starat se o malou Jenny a i Duncanovi je starší sestrou. Garpovi se přestěhují zpět do Steeringu, kde odkoupí sídlo rodiny Percyů. Jejich život je teď velice příjemný, Garp píše další román, trénuje mladé zápasníky a ačkoliv na ho jedna ze stoupenkyň Ellen Jamesové dokonce pokusí připravit o život, jeho to nijak nevyvádí z míry. Nakonec je to právě v zápasnickém sále, kde T. S. Garp zemře v náručí své ženy, neboť ho zastřelí za maskovaná Pú Percyová.

V knize se vyskytují časté popisy a přímá řeč. Také je text prokládán útržky z Garpových knih či celými jeho povídkami, dále větami či odstavci z díla Jenny Fieldsové – Sexuálně podezřelá.

Kniha se tematicky dotýká velkého množství společenských problémů: politiky, sexuality, násilí, radikálních názorů i lidských pudů. Také obsahuje velké množství autobiografických prvků, John Irving ne nadarmo píše o zápasení, sexuálním násilí, spisovateli s problémem prorazit či Vídni.

Mezi hlavní postavy knihy bych rozhodně zařadila T. S. Garpa, který je citlivý, trochu egoista, sportovně založený, učenlivý, ale také se nechá lehce rozptýlit a se smrtí svého syna se nikdy úplně nesmíří, neboť ji ve skutečnosti zavinil vlastní přehnanou snahou o bezpečí své rodiny.

Helena Holmová, náruživá čtenářka a krásná žena, je dobrou učitelkou literatury a také Garpovi dobrou manželkou. Potkají se v tělocvičně na žíněnkách a tam se také o léta později rozloučí. Zatímco Garp v jejich manželství hřešil více, Helena za svůj hřích zaplatí mnohem vysší cenu.

Roberta Muldoonová se stává ženou až po operaci, původně je profesionálním ragbyovým hráčem s číslem 90. Ačkoliv je velká a silná, díky lékům nabývá ženské tvary a díky svému dobrému srdci se stane nejlepší přítelkyní jak Jenny Fieldsové, tak i Garpa a Duncana. Také pomáhá Garpovi vést Nadaci Jenny Fieldsové, která vznikne v Dog's Head Harbor po Jennyině smrti.

John Wolf je nakladatel, který se zasloužil o vydání Sexuálně podezřelé i všech Garpových knih. Později se stává blízkým přítelem rodiny Garpových. O tom, jestli je kniha dobrá a hodná vydání, však většinou rozhoduje jeho dobře placená uklízečka, která má pro tyto věci cit.

Děkan Bodger je přítelem Jenny a Garpa, neboť si je jistý, že když Garp padal ze střechy, zachytil ho. Ve skutečnosti ale Garpa zachránila Jenny a Bodger chytil mrtvého holuba. Jinak se ale jedná o dobrého muže, který až se až do své smrti snaží pomáhat lidem okolo sebe.

Klíčovou scénou díla je podle mě ta noc, kdy Garp objeví, že ho Helena podvádí. Vezme chlapce do kina a nechá Heleně čas, aby si to s Michaelem Miltonem vyříkala. On ale navzdory jejímu výslovnému zákazu přijede k ní před dům a nutí ji sednout si k němu do auta. Ta ho ještě po rozhovoru musí sexuálně uspokojovat. Tu noc je zima a déšť namrzá na oknech Garpova auta. Ten je příliš starostlivý, než aby vydržel v kině do konce a domů dorazí dřív. Je zvyklý sjíždět příjezdovou cestu k domu s vypnutým motorem i světly, jen po paměti, a proto ani on, ani Helena nevědí, že má dojít ke srážce. Když k ní dojde, nikdo si nevšímá krvácejícího Miltona, první, kdo upozorní na svá zranění, je Duncan, jenž se okem napíchl na rozbitou řadící páku. Když se ho Garp snaží utěšit, zjistí, že má poraněný jazyk. Potom si teprve všimnou ticha, které se ozývá místo pláče Walta.