neděle 16. září 2012

Seznamovák

Nejsem si jistá, jestli jsem vám nakonec psala, pro kterou školu jsem se rozhodla. A jestli jsem vám to psala, prostě vám to připomenu. Od příštího týdne (tzn. od 24. září) nastupuji na VŠE na obor Arts Management. Jsem na to zvědavá, ale o tom vám tu teď povídat nechci.
Ve dnech 4. až 7. září jsem se totiž společně s dalšími asi čtyřiceti budoucími spolužáky vydala na seznamovací kurz. Konal se v jednom moc pěkném kempu nedaleko hradu Pecka.
První den jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli to byla správná volba a jestli bych radši neměla odjet zpátky domů. Měla jsem totiž ze seznamováku takový soukromý strach, že se tam bude hodně pít (protože to já nemám ráda). Sraz byl v 11 hodin na hlavním nádraží. Přišli jsme a bylo nám řečeno, že očekávali, že přijdeme všichni pozdě, takže prý jsme je překvapili a máme ještě jít na pivo a přijít za další hodinu. No bomba, říkala jsem si, ještě jsme ani nenastoupili do vlaku a už to začíná.
Cesta vlakem taky nebyla úplně pohodová. Nejdřív to bylo fajn, jeli jsme rychlíkem asi dvě hodiny, ale jakmile jsme v Jaroměři měli přestoupit, všechno šlo do kytek. Přestupovali jsme totiž do motorového vláčku, nebo spíš jednoho vagonu, který byl plný, ještě než se tam nacpalo nás čtyřicet. Nedalo se tam dýchat a stáli jsme střídavě na vlastních zavazadlech, na cizích hlavách či jiných končetinách a jakmile vláček poskočil, padali jsme hromadně do klína nejblíže sedícím důchodcům. Vrchol všeho zla (jak jsem si v tu chvíli myslela), nastal, když vlak zastavil a průvodčí nám přišla oznámit, že na koleje spadl strom a čeká se, až bude odstraněn. 
Když jsme přes všechna pekla, popadané stromy a jiná zla přecejen dorazili do cílové stanice, jejíž jméno si nepamatuji a stejně by vám asi nic neřeklo, tašky jsme naházeli do aut a pěšky se vydali na cestu do kempu. Potom vše probíhalo už celkem bezproblémově, ubytování, véča... To jsem ještě nevěděla, že to nejhorší teprve přijde.
Po večeři jsme se sešli ve společenské místnosti a vyslechli si přednášku o isisu, který dokonce začínám pomalu chápat. Byli jsme tam docela namačkaní, seděla jsem skoro vepředu a před sebou měla na lavičce položený foťák. Vedle měli i dataprojektor a různou kabeláž k notesu, ze kterého nám to promítali, takže to nebyla úplně moje nezodpovědnost, dala jsem prostě elektroniku k další elektronice. A pak jedna slečna, co seděla vzadu, šla na záchod, a jak nás tam obcházela a překračovala, můj foťáček z lavičky shodila. Výsledek - rozbitý displej a kryt na něj. Slečna za to moc nemohla, byla tam docela tma a mohlo se to stát komukoli. Nejdřív mi to bylo líto, protože jsem si myslela, že teď nebudu mít žádné fotky z celého seznamováku, když nebudu moct fotit, a když nebudu fotit, co tam budu dělat?
Přes noc se mi to naštěstí rozleželo v hlavě a uvědomila jsem si, že rozbitý displej zdaleka neznamená, že nemůžu fotky dělat, pouze že na ně nevidím, když už jsou hotové. Ještě jsem si to ověřila na pokusném snímku a měla jsem pravdu. Tak jsem fotila vesele dál :)
Po prvním dnu, který byl doopravdy zlo a peklo, se seznamovák značně zlepšil. Druhý den jsme šli na výlet na Pecku a vyslechli jsme si prohlídku hradu od velice prazvláštně a zároveň nesmírně komicky intonující paní. Odpoledne jsme ještě hráli různé hry, třeba na poznávání jmen (rozhodně si většinu lidí nepamatuju ještě teď), a dost jsme se u toho nasmáli. Také proběhla soutěž v přetahování, kterou jsme co? Vyhráli! Večer přijeli někteří další lidé ze školy, myslím především takové, kteří nás budou učit. Povykládali nám, co od nich máme čekat, co máme čekat od školy, co čekají oni od nás a mnohé další užitečné věci.
Třetí den byl také pecka, tentokrát jsme sice nevystrčili paty z kempu, ale rozhodně jsme si to užili. Probíhaly soutěže v obřích Scrabblích, závody na lyžích pro 7 lidí, mohli jsme si vyzkoušet třeba bungee running (což je něco jako bungee jumping, akorát horizontálně) nebo slackline. Hrál se turnaj v beach volejbalu. Také pro nás nafoukli takovou velikou hopsací duchnu :) V kempu byl k dispozici i bazén, ale jak se den ode dne ochlazovalo, ani jsme ho - až na výjimky - nevyzkoušeli. A večer se udělal oheň, kluci vytáhli kytary, zpívalo se, mně začala být zima, a tak jsem šla spát.
Poslední den už byl spíše takový balící, čekací na odjezd. Nic moc se nedělo. A po obědě jsme jeli domů.
Musím říct, že jsem za tenhle seznamovák moc ráda. Celá ekonomka má totiž seznamováky jinde, a hlavně jiné. My jsme se dozvěděli spoustu věcí, poznali lidi, se kterými opravdu budeme studovat, vyzkoušeli si spoustu aktivit, které taky nemůžeme dělat každý den, a hlavně jsem se poměrně dobře bavila, i když se zásadně vyhýbám alkoholu.
Navzdory tomu, co se stalo mému foťáčku, mám z této akce na rajčeti album. Kdyby vás zajímalo, koukněte se tady :) popř. kdybyste chtěli vidět facebooková alba, můj výběr je tady a fotky od ostatních jsou tady a tady


Až zase budu mít nějaké zážitky, třeba ze školy, třeba odjinud, určitě vám napíšu. A než se tak stane, koukněte se na fotky :) Tak se mějte a čauves!
PS: Díky Lucce, Bětce, Zuzce, Honzovi a Markovi za organizaci seznamováku :))

středa 12. září 2012

Stěhování

Dlouho očekávaná událost s názvem "stěhování" je za námi. Na prodej domu jsme čekali snad přes rok, většina z nás se na to těšila ještě dýl. A pak to konečně přišlo a my se najednou nemohli dočkat, až to bude za námi. 
Hlavní akcí bylo stěhování naší rodiny z domu do bytu v Liberci. Ve velkém domě s velkou zahradou jsme bydleli nějakých 16 let a všechny věci, co jsme za tu dobu nashromáždili, jsme museli přebrat, vytřídit a většinu vyházet, prodat či darovat, aby ten zbytek mamka do bytu 4+1 vůbec nacpala. Už pár týdnů před tou velkou akcí jsme museli uklízet šuplíky, vyhazovat staré oblečení, všechny nepoužitelné věci - zejména kusy nábytku - nosit do sklepa, odkud se potom najednou všechno odvezlo. Zjistila jsem, že mám docela dost věcí, které jsem nikdy nepoužila nebo které jsem už léta neviděla. O to to bylo horší, konala se totiž ještě vedlejší akce.
Vedlejší akcí bylo moje stěhování do Prahy. To se událo hned den po stěhování z našeho domu. Musela jsem ještě víc eliminovat svůj majetek, protože s miláčkem teď bydlíme na jednom pokoji a všechno, co jsem měla ve svém pokoji (a všude po domě) doposud, by se sem už vůbec nevešlo. Proto jsem opět vyhodila několik tun věcí - pokud si někdo pamatujete, jak jsem asi před 3 měsíci psala o velkém pomaturitním úklidu, víte, že to není tak dávno, co jsem se zbavila docela kvanta věcí, přesto to ale nestačilo. Nějaké bedny jely s mamkou do Liberce a co zbylo, výběr toho nejpoužívanějšího, mám teď v Praze.
Zaprvé bych se tedy měla přiznat, že jsem ostuda. V novém bytě, kde teď bydlí moje rodina i s havětí (pejskem, potkanem, křečkem....), jsem ještě nebyla. Ani kouknout, ani nic. Nevím ani, ve které je ulici. Jsem opravdová ostuda. To ale není neřešitelný problém, a tak pozítří vyrážím na návštěvu "domů". Jsem zvědavá, jak se jim tam bydlí :)
Co bych vám ale rozhodně neměla zapomenout popsat - nebo se o to alespoň pokusit - je ten pocit. Bylo to opravdu zvláštní. Bydlíte někde od školky. Je to na vesnici, tudíž tam trávíte docela dost času už proto, že vyrazit si do města je docela na dlouho. Vyrůstáte v tom místě. Jsem ten typ člověka, co si mnohem snáz pamatuje křivdy, ublížení a špatné zážitky, než všechno příjemné a hezké. Neměla jsem ten dům ráda. Teprve ke konci, poslední rok nebo dva, se tam dalo docela žít. Předtím jsem tu "studenou komunistickou barabiznu" opravdu nemohla vystát. Starý, vlhký, studený, věčně plesnivící dům. Nesnášela jsem ho. Nebylo tam nic útulného, téměř žádný pocit bezpečí či soukromí. Proběhla i období, kdy jsem čekala za dveřmi pokoje, a poslouchala, co kdo dělá, abych si naplánovla, jak potkat co nejméně lidí. A přesto... ke konci jsem to tam měla ráda. S mamkou v roli velitele se povedlo vybudovat přátelské prostředí, kdy jsme po sobě v kuchyni házely knedlíky, chodily spolu se psem, o Vánocích jsme to rozjížděli na Tři oříšky pro Popelku. Možná kvůli tomu poslednímu roku či dvěma se mi nechtělo tak úplně odcházet. 
Najednou mě přepadla nostalgie, nechtělo se mi vyhazovat staré plyšáky, nechtělo se mi balit a odejít. Je to, jako když za sebou necháte kus života, a ať se vám líbil nebo ne, je to zvláštní pocit. Jako když musíte udělat krok do neznáma a není cesty zpět. Měla jsem opravdu strach.
:) Ale už je to dobré. Už jsme zabydlení v Praze, je nám tu hezky, teplo, útulno, veselo, nemáme sice stůl, u kterého bychom jedli, ale takové mouchy se doladí časem. 
Nevím, možná vás to nezajímalo, ale nestěhuji se zrovna často a mám z toho docela megazážitek, tak jsem vám o tom potřebovala povědět :) 
PS: Celý den, kdy jsme opouštěli náš dům, pršelo. Možná to něco symbolizuje. Kdo ví :)
Tak ahoj a zase někdy :)

pondělí 10. září 2012

V novém kabátku

Asi jste si všimli, že už se tu dlouho nic nestalo. Poslední příspěvek je měsíc a půl starý, všude mrtvo. Hodně se toho od konce července událo, hodně se změnilo, a když je všecko teď nové a jiné, proč s blogem zůstávat pozadu? 
Je asi pravda, že si všichni na starý vzhled mého blogu docela zvykli. Však jsem ho dva roky nezměnila. Už mě ale moc nebavil, přišel mi moc chaotický a tmavý. Opět jsem tedy poprosila svého nejmilejšího Péťu (bez jehož pomoci by se tu na to nedalo koukat) a on pro mě vytvořil toto.
Doufám, že se vám tento svěží design líbí. Já z něho mám obrovskou radost a už pro vás chystám nějaké nové počtení :) Tak snad se sem budete rádi vracet i nadále.
Tak ahoj!